Svět (a byznys) není jen z turistického průvodce: Proč hledám i tu „špinavou“ realitu

Když listujete katalogem cestovní kanceláře nebo scrollujete Instagramem, vidíte svět, který je dokonale nasvícený. Azurové moře, usměvaví lidé, památky bez davů a jídlo, které vypadá jako umělecké dílo. Je to lákavé. Je to pohodlné. Ale je to pravda?

Často přemýšlím nad tím, proč vlastně cestujeme. Jestli je naším cílem jen útěk do iluze dokonalosti, nebo snaha pochopit svět v jeho plné šíři. Já a moje rodina jsme si vybrali tu druhou cestu. Cestu, která občas není pohodlná a nevoní po luxusním parfému, ale je skutečná.

Lekce z Istanbulu: Zlato vs. ostnatý drát

Loni se mi tento kontrast vryl pod kůži během naší cesty do Istanbulu. Tohle město je jako učebnice dvou světů, které existují vedle sebe, ale málokdy se protnou.

První den jsme strávili v paláci Topkapi. Pokud jste tam byli, víte, o čem mluvím. Je to esence krásy a bohatství. Procházíte se zahradami, kde kdysi odpočívali sultáni, obdivujete tuny zlata, drahokamy a architekturu, která bere dech. Všechno je tam čisté, uspořádané, fotogenické. Je to to „pozlátko“, které chceme vidět. Je to ten příběh z pohádky Tisíce a jedné noci.

Druhý den jsme ale udělali krok stranou. Místo další památky z "TOP 10" seznamu na TripAdvisoru jsme se vydali do ulic Istanbulu, kam turistické autobusy nejezdí.

A tam jsme to viděli. Syrovou realitu. Místa, kde se neuklízí pro návštěvníky. Viděli jsme chudobu, domy v rozpadu, ostnaté dráty a těžký život místních lidí. Nebylo to hezké. Nebylo to "instagrammable". Ale v tu chvíli jsem cítil, že teprve teď poznávám skutečný Istanbul. Ne ten kašírovaný pro turisty, ale ten živý, dýchající a bojující.

Nebezpečí života v bublině

Proč to vlastně děláme? Proč si na dovolené kazit náladu pohledem na bídu nebo špínu?

Protože pokud vidíme jen to hezké, žijeme v iluzi. Ztrácíme kontext. Mám pocit, že dnešní doba nás až příliš tlačí do bublin. Algoritmy nám ukazují jen to, co se nám líbí. V resortech jsme odděleni od místních vysokými zdmi.

Ale abychom pochopili kulturu země, kterou navštěvujeme, musíme vidět všechno. Krásu i ošklivost. Bohatství i chudobu. Jen tak si můžeme vytvořit ucelený obrázek a projevit skutečnou empatii, ne jen tu hranou.

Paralela s byznysem a prací

Tento princip mi silně rezonuje i v profesním životě. I v byznysu máme tendenci dívat se jen na „Topkapi“.

• Sledujeme jen zelená čísla v Excelu.

• Čteme naleštěné PR zprávy a success stories na LinkedInu.

• Na poradách chceme slyšet jen dobré zprávy.

Jenže stejně jako v Istanbulu, i ve firmách a projektech existují ty „zadní uličky“. Problémy, které se zametají pod koberec, frustrace lidí, nefunkční procesy, nespokojení zákazníci, o kterých se v boardu nemluví.

Pokud jako lídři, manažeři nebo podnikatelé zůstaneme zavření v paláci a budeme se dívat jen na to zlato, ztratíme kontakt s realitou. A to je začátek konce. Skutečné pochopení trhu, klienta nebo vlastního týmu přichází až ve chvíli, kdy jsme ochotni „jít do ulic“. Ušpinit si ruce. Vidět věci takové, jaké skutečně jsou, bez filtru.

Až příště vyrazíte na cesty (nebo až budete řešit nový projekt v práci), zkuste to. Podívejte se samozřejmě na to hezké, užijte si to. Ale pak seberte odvahu a zahněte do vedlejší uličky. Podívejte se tam, kde to není dokonalé.

Možná to nebude hezký pohled. Ale bude pravdivý. A pravda je nakonec to nejcennější, co si z cest můžeme přivézt.

Jak to máte vy? Stačí vám hotelový resort a památky, nebo taky občas vyhledáváte syrovou realitu bez příkras?